Tlak na zohlednění udržitelnosti a ESG aspektů v rámci strategie finančních institucí, jejich obchodního modelu, investiční politiky a řídícího a kontrolního systému přichází v současné době nejen ze strany regulatorních autorit, ale také od vlastníků, klientů, obchodních partnerů a dalších stakeholderů. Teoretické požadavky se sice mohou zdát srozumitelné a lehko proveditelné, v praxi jejich implementace ovšem často pokulhává, obzvláště když dojde na detaily a konkrétní kroky.
Dle regulatorních očekávání by finanční instituce měly hrát klíčovou roli při přechodu k zelenější a udržitelnější ekonomice prostřednictvím investic, úvěrů a dalších finančních instrumentů, které poskytují. Aktuální požadavky regulace a mezinárodních standardů v dané oblasti jsou obecně relativně přímočaré:
Z průzkumů (např. od EBA, ECB, TCFD či GARP) ovšem vyplývá, že pokrytí ESG problematiky nelze v praxi v mnoha případech považovat za dostatečně komplexní a detailní.
Příčiny omezeného zohlednění ESG aspektů mohou být různé: nízká priorita, nejistota ohledně budoucího vývoje (ať již z hlediska společenských nálad nebo regulatorních opatření), zdánlivý rozpor mezi finančními výsledky a důrazem na udržitelný rozvoj, obtížnější uchopitelnost ESG faktorů a porozumění jejich dopadům, nutnost zohlednění nezvykle dlouhého časového horizontu, nejasná a nejednotná terminologie, nedostatek kvalifikovaného personálu, nejistota ohledně vhodných modelovacích přístupů nebo nedostupnost dat.
Prvním krokem při zakomponování udržitelného rozvoje a ESG aspektů do strategie finančních institucí by proto mělo být rozhodnutí, zda instituce zvolí spíše aktivní či reaktivní přístup. Zatímco reaktivní postoj se zaměřuje pouze na splnění minimálních požadavků regulace, vyhovění tlaku stakeholderů a krátkodobé výnosy, aktivní přístup s sebou přináší zohledňování dlouhodobých dopadů vlastních rozhodnutí, stanovení ambicióznějších cílů, vyhledávání nízkoemisních či udržitelných obchodních příležitostí, přihlášení se k dodržování dobrovolných standardů, vývoj vlastních metrik a metodologií pro měření ESG rizik či vzdělávání svých klientů v oblasti udržitelného rozvoje.
Ačkoliv je aktivní postoj k prosazování udržitelného rozvoje náročnější na implementaci, je pravděpodobné, že z dlouhodobého hlediska jeho přínosy převáží nad náklady. Proaktivním zahrnutím ESG aspektů do strategií a obchodních postupů lze významně snížit riziko budoucích reputačních skandálů, zmírnit dopady zhmotnění ESG rizik, a tím snížit finanční ztráty. Kromě toho mohou finanční instituce identifikovat nové příležitosti a získat tak konkurenční výhody.
Při začlenění ESG aspektů do své strategie by instituce měly mimo jiné:
Tyto obecné postupy a stanoviska je následně nezbytné promítnout do firemní kultury, investiční politiky či rizikového apetitu a transformovat do konkrétních (a detailních) metodik a procesních nastavení v relevantních oblastech.
Z hlediska posouzení ESG rizik je třeba na závěr upozornit ještě na jeden významný faktor – jejich dopady na konkrétní instituci se mohou značně lišit od „standardní benchmarkové“ situace. Roli v tomto případě hraje zejména struktura klientů a jejich vztah k finanční instituci, dále business model a specifické podmínky v regionech a státech, kde finanční instituce působí (kulturní odlišnosti, obecná nálada ve společnosti a ekonomická situace). Z těchto důvodů se může tedy poměrně snadno stát, že obecný strategický cíl bude třeba blíže specifikovat a upravit pro jednotlivé segmenty klientů.
Text Magdaléna Věříšová, senior analytik, Advanced Risk Management, s.r.o.
Článek vyšel v odborném časopisu Bankovnictví 2/2022